Birgit Pfeiffer

Hory a vysoké lesy, zřícenina starého hradu, parní železnice, chladivé lázně, kavárny v lázeňském městečku, klid a pohoda. Pro mě je to nádhera. Příjemnému muži na recepci, který mě při včerejším odpoledním příjezdu přivítal jménem, jsem se hned přiznala, že jsem v Žitavských horách nikdy nebyla - i když pocházím z Lipska. "Nejste jediná, mnoho Sasů si myslí, že to končí za Budyšínem," řekl žertem a k mému údivu.

Z mého hotelového pokoje byl přímý výhled na Oybin, tedy strmou skálu, která podpírá zříceninu hradu a kláštera a trochu připomíná pravoslavné kláštery Meteora v Řecku. Na rozdíl od Řecka však poslední mniši někdejšího celestinského kláštera již dávno zmizeli v mlhách dějin; ze zdí, v nichž studovali starověké spisy, modlili se a zpívali latinsky, zbyly jen zbytky - ovšem tak působivé, že inspirovaly proslulé romantické umělce k vytvoření epochálních básnických a malířských děl v 19. století.

Fragmentární gotické okenní klenby kdysi majestátní stavby dávají i dnes pocítit pomíjivost pozemských věcí. Kdo přijme pozvání do ticha, může zaslechnout náznak Boží věčnosti. O hradní části komplexu, která byla postavena asi o 150 let dříve než klášter, by se také dalo vyprávět. Kompaktní prohlídka trvala asi hodinu a půl, během níž jsme se já i moji spolupoutníci mohli dozvědět spoustu zajímavostí o vzniku a životě hradu: například že zde byly na tehdejší poměry supermoderní vodovody, ale i jakési podzemní parkoviště a dokonce i podlahové vytápění podle antického vzoru. To vše instalovali - nebo spíše pravděpodobně nechali instalovat - zölestinští mniši, kteří byli mimořádně znalí historie a písma, když se ještě stavěl jejich sousední klášter a oni mezitím sídlili v hradním komplexu. Během provozu byl také vylepšen systém vytápění a doladěna strojírenská technologie, jak se dozvídáme od Bruniho, našeho průvodce. Překvapivě se i dnes objevují stále nové poznatky o historii hradu a kláštera, což nám dává pocit, že hrad vlastně nikdy nepřestal být obýván.  

Z Oybinu směrem na Žitavu se nejprve vydáme na jih kolem takzvaného Kelchsteinu, 17 metrů vysokého pískovcového hřibu. Celkově se trasa do Žitavy vyznačuje drsnými skalami a mechem porostlými kameny - a místy překvapivým stoupáním a klesáním, které by neměli podceňovat ani ti, kdo nemají dobrou fyzickou kondici. Nádherné výhledy z některých vyhlídkových míst jsou však za dobrého počasí odměnou. Po téměř třiceti stupních předchozího dne jsem byl rád, že mrholilo a bylo chladněji, a nevadila mi ani mlha.

Zvláště na náročných turistických úsecích je dobré, když necestujete sami, ale ve skupině jako my: namáhavé úseky jsou pak snazší a v případě potřeby se můžete držet za ruce. U "Töpferu" byla velmi příjemná a stejně vítaná přestávka na oběd, pak jsme se vydali dolů k Teufelsmühle.

Potěšilo nás, když za rohem prosvištěl parní vlak a my jsme mohli dokonce nastoupit do "Mitropy". A tak jsme cestovali do Žitavy. Alternativně můžete celou trasu z Oybinu do Žitavy absolvovat po úzkokolejce, ale je vhodné se předem podívat na sezónní jízdní řád. Po krátké přestávce v našem ubytování jsme navštívili Fastentücher, druhou zastávku na Via Sacra.

V Žitavě je v muzeu kostela Svatého Kříže vystavena Velká žitavská postní rouška z roku 1472 a Malá žitavská postní rouška z roku 1573.

Takovéto "postní roušky" se kdysi tradičně zavěšovaly v kostelech, aby v předvelikonočním období zakryly krucifix nebo celé kněžiště. Účelem bylo zakrýt věřícím křesťanům pohled na Nejsvětější svátost, aby mohli během postní doby ještě více vnitřně přemýšlet o tom, co jim Bůh daroval skrze Ježíše Krista, jeho dobrovolnou zástupnou obětní smrt a vzkříšení. Na internetových stránkách města Žitavy se uvádí: "Tato plátna byla známá jako hladová plátna nebo plátna na stýskání, protože bránila věřícím, kteří 'hladověli' nebo 'stýskali' po eucharistii, spatřit Nejsvětější svátost". Eucharistie odkazuje na Večeři Páně, která se již 2000 let používá při bohoslužbách jako připomínka pokrmu, který Ježíš sdílel se svými učedníky bezprostředně před svým utrpením a smrtí a na němž se věřící podílejí přijímáním konsekrovaných hostií a konsekrovaného vína.  

Zatímco malé žitavské postní plátno zobrazuje Ježíšovo ukřižování, velké plátno o rozloze 56 metrů čtverečních představuje obrazový příběh s popisky ve středohornoněmčině. "Zobrazuje 90 jednotlivých panelů s výjevy z biblického příběhu vedle okolního malovaného rámu," uvádí se v knize "Die Zittauer Bibel", kterou vydal Friedhelm Mennekes. "Zvláštností Velké postní opony je jednota slova a obrazu," říkají autoři. Popisky k 90 obrázkům se totiž skládají ze 45 dvojverší s koncovými rýmy. "Při bližším pohledu se toto postní plátno ukáže jako mistrovské dílo didaktické přípravy biblického poznání víry." Plátno věnoval žitavský obchodník s kořením a obilím Jacob Gürtler. Původně se nacházelo v kostele svatého Jana v Žitavě.

Dvakrát v historii bylo plátno považováno za ztracené, ale po druhé světové válce bylo znovu nalezeno, neboť bylo značně poškozeno. Mezitím bylo použito jako plachta pro ruskou saunu, dozvídáme se během prohlídky muzea s ředitelem muzea Dr. Peterem Knüvenerem, zatímco házíme rukama nad hlavu. V 70. letech 20. století byl učiněn pokus o restaurování, ale byl zrušen. Nakonec byl odborně konzervován v letech 1994-1995. Nejlepší způsob, jak se dozvědět více o pohnuté historii látky, je zúčastnit se komentované prohlídky.

V předmluvě k "Žitavské bibli" se uvádí: "Staletá existence tak vzácného kulturního statku, jakým jsou žitavská postní plátna, nemůže být samozřejmostí. Je zásluhou nasazení jednotlivých lidí v rozhodujících okamžicích, kdy byli u toho, aby vzpomínali, zachraňovali nebo podporovali. Proto je zejména Velká plachta připomínkou žitavského lidu. Její vznik, záchrana, uchování a restaurování jsou zásluhou jejich často odvážného, někdy svéhlavého a někdy tvrdohlavého nasazení, ale vždy nápadité obětavosti."

Přestože dnes postní plátno opět visí v kostele - i když je z něj nyní muzeum -, je kvůli své ochraně většinou ve tmě. Svému původnímu účelu již neslouží. Stále si ho však můžeme prohlížet a obdivovat. Jeho zázračné uchování dnes neodkazuje jen na někdy bolestné dějiny Boha s lidstvem, jak je vidět na ilustracích, ale spíše na velkou péči a věrnost jednotlivých lidí o tyto dějiny spásy, které se staly látkou, je nyní na oplátku také vetkána. To z ní činí skutečně něco výjimečného.

Po chutné snídani dnes pokračujeme do Ostritz, přesněji do cisterciáckého kláštera St.Marienthal. Tento den urazíme celkem 20 kilometrů za nádherného turistického počasí. Via Sacra na tomto úseku trasy vede podél ječných polí, romantickou vysokou travnatou alejí a přes klidné vesnice, které působí poněkud opuštěně.

Několik kilometrů před Hirschfelde míjíme stopy po bývalém táboře nucených prací "Seiferts Höhe". Pamětní desky na zbývajících budovách a řídké základové zdi připomínají utrpení a bezpráví, které zde bylo pácháno na vězních z různých zemí. Tato kapitola je naštěstí u konce. Dnes se v bezprostřední blízkosti nachází několik přídělových zahrad, v pozadí scenérie dominuje elektrárna na polské straně.

Tato část trasy mi připomíná, že mám všechny důvody být vděčný - i za to, že v jiných částech světa se i dnes válčí a pronásleduje. Ptám se sám sebe: co mohu ve svém životě udělat, abych to pomohl změnit? Kde se po mně chce, abych nezavíral oči? I tyto otázky leží na cestě "svaté cesty".

Chvíli jdeme podél poněkud rozbouřené Nisy, pak se opět vydáváme do lesa, do kopce. Poslední úsek cesty se mi trochu vleče, ale jde to. Občasný déšť je osvěžující. Částečně bosí a vyčerpaní konečně dorazíme ke klášteru St Marienthal. Cisterciácké jeptišky zde žijí, modlí se a pracují bez přerušení od roku 1234, a to i v době reformace a NDR.

Hned po příjezdu nás podrobně provede Dr. Michael Schlitt, ředitel nadace "Mezinárodní centrum setkávání Svatý Marienthal" (IBZ), která je s klášterem úzce spojena již od doby krátce po pádu Berlínské zdi. V představenstvu a výkonném výboru nadace jsou zastoupeny i samotné jeptišky. IBZ mimo jiné provozuje čtyři klášterní penziony, kde se mohou poutníci a rekreanti ubytovat v různých cenových kategoriích. Nadace také nabízí silný politický, sociální a ekologický vzdělávací program pro různé cílové skupiny. Součástí přidruženého střediska ochrany přírody je například lesní zážitková stezka, ukázkový včelín a ovocný sad.

Již osm let nabízí IBZ možnost absolvovat "Dobrovolný politický rok" v oblasti politického vzdělávání mládeže. Jako protiváhu pravicově extremistickým akcím v oblasti IBZ úspěšně zahájilo sérii akcí "Ostritzer Friedensfest". V červnu 2021 byla nadaci udělena čtvrtá katolická cena proti xenofobii a rasismu, kterou uděluje Německá biskupská konference, informuje ředitelka.

Návštěvníci kláštera mohou v kostele najít klid a ticho, zúčastnit se bohoslužeb a připojit se k modlitebním časům sester. Kromě kostela, opatských budov a domů pro hosty má klášter "nejvýchodnější vinici v Německu", jak říká Michael Schlitt, celou řadu hospodářských budov a zahradu s biblickými rostlinami. Po báječném večerním jídle se mohu před pádem do postele a hlubokými sny podívat z okna penzionu svaté Hedviky. Škoda, že se zítra musím přesunout dál...

Moje noc byla nádherná, obklopená zdmi kláštera. Před snídaní jdu na chvíli do kostela a jsem svědkem konce mše a následné modlitby sester. Po vítané posilňující snídani pokračuji dál do Görlitz. Přiznám se: pro mě je to dnes autobus, i když pěší nebo cyklistická trasa stojí za to a většina naší skupiny volí kolo.

Autobusová zastávka je pár set metrů nad klášterem. Když se rozhlížím a znovu vidím klášterní budovy, říkám si, že je škoda nezůstat déle. Ale vždycky se sem můžete vrátit.  

Cesta trvá asi půl hodiny. Tady se naše cesty rozcházejí; loučíme se a mně se už nějak stýská po spolupoutnících, když se sám vydávám do nejbližší kavárny, abych si v klidu naplánoval cestu. I to patří k pouti: po tom, co jsem byl součástí společenství, jsem najednou zase sám.

První místo, které navštívím, je protestantský městský kostel svatého Petra a Pavla. Je to pravděpodobně nejstarší kostel ve městě, který pochází z raně hradního kostela z 11. století, jak se lze dočíst na webových stránkách města Görlitz. V roce 1423, v období gotiky, byl přestavěn na mohutný pětilodní halový kostel a ozdoben věžemi. Je to největší a nejstarší kostel svého druhu v Sasku a sloužil jako vzor pro mnoho pozdějších staveb.

Jsou v něm umístěny sluneční varhany. Byly dokončeny v roce 1703 - jejich autorem nebyl nikdo jiný než tehdy velmi uznávaný císařský dvorní varhanář Eugenio Casparini, který podepsal smlouvu na jejich stavbu v roce 1697 a nyní, ve svých 73 letech, se k vídeňskému dvoru obrátil zády. Na stavbě se podílel i jeho syn. Casparini pocházel z Horní Lužice a ve skutečnosti se jmenoval Johann Eugen Caspar. Protože však v mládí odešel do Itálie a působil tam několik desetiletí, změnil si odpovídajícím způsobem jméno, což jeho kariéře neuškodilo. Dnes mají varhany přes 88 zastavení s 6095 znějícími píšťalami. Na fasádě - viditelné přední části varhan - se nachází 17 "sluncí", jejichž paprsky jsou malé píšťaly. Dnes na varhany hraje paní Sun a nechává zaznít jejich zvláštní zvuk. Zvláštnost: takzvaná zastávka Onda maris (italsky mořská vlna ) je naladěna o milimetr níže než obvykle, což v kombinaci s ostatními zastávkami vytváří vlnovitý, éterický zvuk, který prý charakterizuje proměňování chleba a vína při eucharistii. To a mnoho dalšího návštěvníkům během varhanní ukázky vysvětlí Ruth-Andrea-Lammert (Freundeskreis Görlitzer Sonnenorgel eV) a paní Sun to hned zvukově předvede.

Čas rychle utíká, pospíchám rovnou ke Svatému hrobu. Ten je součástí chrámu svatého Petra stejně jako křížová cesta, která nenápadně spojuje kostel a hrobku. Svatý hrob je replikou nejstřednějších částí velkého chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, místa ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, vzdáleného 2 717 kilometrů na jihovýchod. Malá kopie v Görlitz se skládá ze dvou patrových kaplí, domu pomazání a pohřební kaple. Vznikla díky zbožnosti Georga Emmericha z Görlitz, který ji začal stavět po návratu z pouti do Jeruzaléma v roce 1465. Dokončena byla v roce 1504 - 13 let předtím, než měl profesor teologie a církevní reformátor Dr. Martin Luther veřejně vystoupit se svými tezemi ve Wittenbergu. Boží hrob je považován za "působivé svědectví pozdně středověké zbožnosti" (Evangelische Kulturstiftung Görlitz).

Bohužel mi brzy odjíždí vlak a moje pouť se chýlí ke konci. Pevně věřím a doufám, že jsem zde nebyl naposledy.